Sametová Olomouc. Co se dělo v listopadu 1989?

Sametová revoluce přišla do ulic Olomouce jen o pár dní později po událostech v Praze. Demonstrace studentů na Národní třídě, které měly za výsledek proces, na jehož konci padl socialistický režim a prezidentem byl zvolen Václav Havel, se zapsala do vzpomínek všech. Jak si na olomoucké události roku 89 pamatuje divadelní herečka Ivana Plíhalová?

O revoluci se Olomoučané dozvídali postupně, většinou až druhý den. „O událostech 17. listopadu jsem se postupně dozvídala ze Svobodné Evropy, kterou jsem tenkrát poslouchala. Další okolnosti posléze od svých kolegů z divadla,“ vzpomíná Ivana Plíhalová, která tenkrát účinkovala v olomouckých divadlech.

S vyjádřením solidarity s pražskými studenty se ale dlouho nečekalo. Stávka se na prknech olomouckého divadla vyhlásila už o dva dny později. „V sobotu 18., když se hrálo představení Velká mela, zatelefonoval z libereckého divadla náš bývalý kolega Zdeněk Palusga, že se divadla budou přidávat ke studentům a vyhlásí divadelní stávku. 

 Kolegové z divadla ke mně přijeli s prohlášením o stávce až večer, protože ten den jsem nehrála. Museli jsme se domluvit, jestli se připojíme a jakým způsobem. Dohodli jsme se, že v neděli můj kolega Mirek Rataj půjde do velkého divadla a já do Hodolanského a tam ten text o stávce přečteme.

Budeme hrát nebo nebudeme?

 On to měl o něco jednodušší, divákům přečetl prohlášení před představením a nechal je hlasovat, jestli se bude hrát nebo ne a samozřejmě se nehrálo. Já to měla trochu složitější, protože se zrovna hrála premiér operety Týden v tichém domě, té se účastnili i lidé z OV KSČ a straníci. Nějakou dobu trvalo, než jsme se s kolegy domluvili, že opravdu hrát nebudeme. Byl kolem toho velký povyk. Potom jsem ale na jevišti přečetla prohlášení a premiéra se neuskutečnila,“ popisuje dny po revoluci Plíhalová. Strach neměla, kolegové z divadla stáli za ní. „Nebylo to samozřejmě nic příjemného, protože tam seděli lidé, kteří si nepřáli jakoukoliv změnu. Ale já jsem cítila velkou podporu mých kolegů, kteří si na jevišti stoupli za mě a věděla jsem, že mluvím za všechny,“ komentuje večer Plíhalová.

Ve stejný den se sjížděli na koleje Univerzity Palackého studenti z rodných měst. Jejich pozornost upoutaly malé letáčky, které na kolejích visely. Ty vybízely k veřejné diskuzi ve Státním divadle Oldřicha Stibora, dnešním Moravském divadle. Měli se tam dozvědět o pátečních událostech na Národní třídě. Kromě návštěvníků divadla se v publiku objevila i řada studentů.

V pondělí ráno studenti informovali své spolužáky o tom, co se stalo. Zároveň jim řekli, že univerzita jde do stávky. Sraz byl v hale UP, ta je ve dvanáct hodin úplně plná. Po hlasování zúčastněných je rozhodnuto, studenti se připojili ke stávce.

Druhý den si pro ni přišla StB

Tentýž den se měla Ivana Plíhalová dostavit na výslech. Po jejím výstupu v divadle předešlý večer si pro ni přišla Státní bezpečnost. „Později večer, když jsem byla doma, si pro mě přišli. Já jsem je ale nepustila do bytu, řekla jsem, že jsem sama s dětmi a nemůžu je nechat samotné. Řekli mi, ať se dostavím druhý den na VB, ale tam už jsem nešla. Vyhnula jsem se svému prvnímu a zároveň i poslednímu výslechu,“ vzpomíná Plíhalová.

V pondělí večer se konala první demonstrace, na které vystoupil Jarda Krejčí a Mikuláš Pánek, kolegové Plíhalové z divadla. 

„Celý první týden byl hektický, zakázali nám pořádat meetingy v divadle a musely se dělat jen na náměstí, ale pak, když se zase otevřelo, dělali jsme besedy s diváky. Ty byly vždycky plné. Na podporu přijížděli i umělci z jiných měst,“ uvádí Plíhalová, která se posléze připojila do Občanského fóra. Následně kandidovala i do prvních porevolučních komunálních voleb. Čtyři roky pak pracovala jako vedoucí kulturní komise města Olomouc. V současné době stále hraje v Divadle na cucky nebo v Moravském divadle. Zároveň je zastupitelkou v Hnutí spOLečně v Olomouci.

„Sedmnáctý listopad pro mě znamená asi hlavně vzpomínky, hezké vzpomínky. Na dobu, která se uskutečnila, a které jsem si myslela, že se nedožiju,“ uvádí Plíhalová.