Její prarodiče na Jesenicko přišli z válkou zmítaného severu Řecka před více než sedmdesáti lety. Eleni Akritidu dnes v Jeseníku provozuje kavárnu ENNEA a snaží se osudy řeckých uprchlíků připomínat. „K uspořádání řecké slavnosti nás oklikou vedla i šílená debata o nepřijetí syrských sirotků,“ vysvětluje Akritidu v rozhovoru pro Olomoucký Report.
Pobavila mě jedna vaše replika, kterou lze dohledat na Britských listech: „Bublám. Vnitřně řecky bublám. Takže už mluvím hlasitěji a gestikuluju.” Projevují se vaše řecké kořeny, třeba když se rozohníte?
Určitě! To by vám mohl povykládat můj muž. Někdy potřebuju vybublat, gestikulovat, hlasitě mluvit, a tak se vlastně zklidnit. Myslím si, že tohle je typické přesně pro jižní národy.
Do Jeseníku přišli z Řecka vaši prarodiče před více než sedmdesáti lety…
Do bývalého Československa přišli babička s dědou. Pocházeli ze severního Řecka, kde po 2. světové válce zuřila občanská válka mezi monarchisty a levicí. Řekové z oblastí postižených válkou se rozhodli děti poslat do bezpečí. Levicové uprchlíky přijaly státy východního bloku včetně Československa. Mým prarodičům bylo kolem šestnácti let, když z Řecka odešli. Děda byl jeden ze skupiny těch nejmladších partyzánů.
Hrůzy války a uprchlíci mezi dvěma kulturami
Vzpomínal dědeček na to období?
Děda o tom bohužel nikdy nechtěl moc mluvit. Nejspíš tam zažil různé hrůzy, které válka vždycky přináší. Od babičky jsme se toho taky moc nedozvěděli a oba již zamřeli, takže se sama snažím pátrat až zpětně.
Váš tatínek byl tedy z první generace Řeků narozených v Československu, vaše maminka je Češka. Jakými jazyky se u vás doma mluvilo?
Většina mých kamarádů ze smíšených manželství byla vychovávána bilingvně. Ač mám řecké jméno a řekla bych i typicky řecký vzhled, řečtinu moc neovládám. Tatínek byl spíš takový hudební bohém a k řečtině nás příliš nevedl. Dnes se k řecké kultuře chci vracet a možná i díky tomu vznikla naše Malá řecká pouliční slavnost.
K tomu se určitě ještě dostaneme. Dočetl jsem se, že váš tatínek v Jeseníku moc šťastný nebyl, a nakonec dokonce odešel do Řecka…
Nešlo o to, že by byl táta nespokojený konkrétně v Jeseníku. Potýkal se s tím, co se dělo a děje mnoha uprchlíkům všeobecně, nejen těm z Řecka. Táta byl rozkročený mezi dvěma kulturami. Když pobýval v Řecku – chyběli jsme mu my. Když byl tady s námi – chybělo mu Řecko. Byl to skvělý muzikant, hrál v řeckých souborech na harmoniku a měl své rockové kapely, ale odešel brzo – bylo mu 49 let.
Vy z Jesenicka pocházíte, studovat jste odešla do Ostravy. Následně jste pracovala jako učitelka angličtiny na jesenické průmyslovce a také jako redaktorka Českého rozhlasu Olomouc. Do okrajového jesenického regionu jste se tedy vrátila. Jste v Jeseníku spokojená?
Nemám ráda, když se o Jesenicku hovoří jako o bohem zapomenutém kraji, kde se nic neděje. Žijeme na krásném místě, které není nijak daleko. Všechno je to o úhlu pohledu.
Váš česko-řecký původ se propsal i na fasádu domu na zdejším náměstí Svobody, kde provozujete řeckou kavárnu a hned vedle také obchůdek s lokálními produkty…
Byť má kavárna řecký název ENNEA (v překladu Devět), neřekla bych, že je to řecká kavárna. Připravujeme spoustu řeckých, ale i domácích receptů, takže kavárnu nechci prezentovat vyloženě jako řeckou. Naším cílem bylo vždycky podporovat místní. V kavárně i obchůdku se snažíme ukázat, že jsou na Jesenicku šikovní lidé.
Pracujete tedy s místními produkty i v kavárně?
Ano. Máme svou kuchyni, kde si veškeré dezerty i pekárenské výrobky pečeme sami. Snažíme se využívat co největší množství lokálních produktů. Od místních vykupujeme borůvky nebo třeba vlašské ořechy. S těmi letos bude problém, protože všechny ořešáky v okolí pomrzly. Pečeme spoustu věcí se skvělým supíkovickým mákem. Tvaroh a máslo nám také dodávají místní firmy, kávu dovážíme z pražírny v Šumperku. Není to snadná cesta, ale přesto díky ní mám klidné spaní – vím, že výrobky nešidíme.
„Myslím si, že právě vděčnost je cestou z těchto krizí.“
Jaké řecké speciality u vás lidé můžou ochutnat?
Pečeme baklavu a občas máme v nabídce i polévky. Zásadní je pro nás řecká polévka avgolemono, na kterou chodí spoustu lidí. Jsou v ní masové knedlíčky, vývar, hodně bylinek a citron. Na místních trzích nabízíme třeba pitu se špenátem a fetou.
Kavárna se nachází v centru lázeňského města Jeseníku. Navštěvují vás spíše místní, nebo turisté?
Mám radost, že jsme spíše komunitní kavárna a chodí k nám místní lidé. Jsem za to vděčná, protože podporu místních jsme pocítili především v období covidu. Ale o turisty také nemáme nouzi, i ti se k nám rádi vracejí.
Pandemie a následné krize musely být pro kavárnu velkou zkouškou. Jaká je situace nyní, stabilizovala se už?
Já si v první řadě nechci stěžovat, protože cítím vděk za to, co se nám tu podařilo vybudovat. Myslím si, že právě vděčnost je cestou z těchto krizí. Naposledy se nás dotklo zvýšení DPH u kávy. Způsobilo nám to docela velké potíže, ale chápu, že vláda musí dělat i tato nepopulární opatření.
V roce 2017 jste spoluiniciovala uspořádání první Malé řecké pouliční slavnosti. U vzniku této akce stáli také vaši kamarádi Apostolos Joanidis a Lucie Tenekedzi. Co vás k tomu vedlo?
V tom roce uplynulo sedmdesát let od příchodu řeckých uprchlíků na Jesenicko. Zároveň se tehdy řešilo přijetí dětských uprchlíků ze Sýrie. V české společnosti o tom panovala naprosto šílená debata. Československo přitom v minulosti ochotně přijalo velké množství dětských uprchlíků z Řecka, a později i jejich rodičů. Dokázali jsme je přijmout a dobře s nimi fungovat. Možný příchod pár syrských sirotků v roce 2017 naopak způsobil obrovský poprask, a tak jsme na věc chtěli prostřednictvím této akce poukázat.
Z Malé řecké pouliční slavnosti se již stala tradice. Mohou se na ni lidé těšit i letos?
Určitě ano! Jedná se o příjemné odpoledne, které chceme strávit připomínkou našich předků, kteří to v životě často neměli úplně jednoduché. Slavnost se koná každoročně 5. července, tedy na svátek věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Ti totiž na Moravu přišli ze severořecké Soluně. Najdete nás na náměstí Svobody v Jeseníku, kde se Řekové scházeli i v minulosti. Sjedou se sem pamětníci, jejich rodiny, přátelé, milovníci Řecka, ale i zvědaví kolemjdoucí. Hraje řecká hudba, tancuje se, servíruje se řecké jídlo a lidé si prostě užívají, že můžou být spolu.
První uprchlíci z Řecka přišli do Československa v roce 1947. Od té doby uplynulo mnoho času. To mě vede k otázce závěrem: Ztrácí se řecká komunita?
Děje se to. Je to přirozené – pamětníci postupně umírají, rodiny se různě asimilují… V devadesátých letech se tady konaly obrovské řecké festivaly, které finančně podporovala přímo řecká vláda, v současnosti se řecká kultura spíš vytrácí.
