Jak nastavit hranice pracovnímu nasazení? V čem je buben dynamický nástroj? Vítězka soutěže Objev roku Radia Haná Ester LC je muzikantka tělem i duší a své práci a lásce k hudbě dává veškerou svou energii. „Hudba a obecně performerství a tvorba jsou nedílnou součástí života. Nemám pracovní dobu, nezažívám moment, že přijdu z práce a mám volno,“ říká v rozhovoru pro Olomoucký Report Ester Švábková.
Říkáte o sobě, že jste workafilik, tedy člověk, který se sebou zvládne být ve chvílích odpočinku. Co to znamená?
Začíná to u workoholismu, s kterým jsem dlouhou dobu žila. Workoholici jsou lidé, kteří si jako svoji drogu a pohlazení v nepříjemných chvílích vyberou práci. Problém nastává, když žádná práce není. Workoholik se sebou neumí žít, což znamená, že pokud jde o volno a dovolenou, tak neprožívá nic hezkého. Přichází neklid, frustrace a úzkost. Postupem času jsem si sama pro sebe vytvořila pojem workafilik, zachovávám si totiž lásku k práci. Zároveň dokážu přijmout momenty, kdy si musím odpočinout, ať už fyzicky nebo psychicky.
Vy jste byla workoholik?
Ano. Myslím si, že jsem se dokázala hodně posunout, s mým dřívějším nastavením se to dnešní nedá srovnat. Studovala jsem dvě střední školy zároveň, v době prázdnin jsem se dokázala vnitřně zhroutit, protože jsem najednou neměla smysl života, nevěděla jsem, co se sebou dělat a jak k sobě přistupovat. Práce člověka žene vpřed, má stále zaměstnanou hlavu, a hlavně vidí reálné posuny. A to jsou krásné pocity, když potom nepřichází, tak je často potřeba najít něco jiného, nového.
Jak se do workoholismu dostává hudba?
Hudba a obecně performerství a tvorba jsou nedílnou součástí života. Nemám pracovní dobu, nezažívám moment, že přijdu z práce a mám volno. Pracuji konstantně, vlastně nepřetržitě. Možná tam je to úskalí. V posledních pěti letech jedu naplno, od rána do večera. Hudbu miluji a dělám ji ráda, nepojmenovávám to jako práci a pak je těžké nastavit hranice.
A nějaký řád?
Řád je nutný, aby člověk udělal spoustu práce, která je k hudbě potřeba. Řád je nedílná součást všeho. Musí nastat nějaký self managment a time managment.
Píšete texty pro další zpěváky, organizovala jste hudební školy, skládáte písničky pro sebe, jste ve dvou hudebních uskupeních. Jak to stíháte?
Jak už jsem říkala, nemám klasický pracovní den. Vzbudím se a jedu, najednou je večer a jdu spát. Je mi to takto blízké od střední školy. Nikdy mě nelákalo moc chodit pařit. Vždycky jsme šla raději něco dělat. Na konzervatoři, když jsem měla volno, tak jsem prostě cvičila, když už jsem nemohla cvičit, tak jsem dělala druhou školu.
Učíte i hudbu, jaká je práce s dětmi?
Mám blízko i k psychologii a občas se překlopí výuka i do arteterapie. Mám individuální lekce a každému dítěti musím vytvořit jedinečný přístup, který mu sedí. Když vidím, že se neposouváme, musím najít cesty k posunům. Děti jsou navíc v dnešní době zvyklé na milion vzruchů za sekundu a udržet jejich pozornost je někdy náročnější.
Jak s nimi pracujete?
Nejprve se musím zklidnit a přijmout, že se studentem nebo dítětem zvládnu nacvičit a naučit ho jednu věc. Ale jde hlavně o mé představy, vím přesně, co jim chci za jednu hodinu předat a naučit je. Musím často měnit aktivity, výuku mohu obohatit o používání různých nástrojů. Dítě může přijít rozhozené, v tu chvíli hrajeme na “meditační” nástroje jako kalimba. Vlastně se uklidňujeme muzikou. Dokonce propojujeme pohyb v prostoru s bubnováním, rytmem, vnímáním času.
Je výhoda být u bubnů dynamický, nevydržet na jednom místě a využít energii?
Určitě, to je základ. I ve výuce to využíváme. Vím totiž, že moji studenti by na nějaké ZUŠce nevydrželi, trápili by se. Beru v potaz jejich individualitu. Oni musí aplikovat svoji divokost, energii a náboj, prvně se ale musí reálně zklidnit a něco se naučit. Rovnováha je potřeba.
Vy divokost aplikujete do své tvorby?
Je hodně slyšet v použití mého hlasu, ve zpěvu dost často překročím jeho hranice, zároveň to je pro mě důležité, jet naplno a dostat se za mé limity. Měla jsem i příležitost dlouhá léta bubnovat v brněnské bubenické show, zde se moje energie projevila úplně nejvíc. Člověk musí tancovat, performovat před lidmi, za pět minut předá tunu energie a zážitek.
Jak je člověku po tomhle typu vystoupení?
Když jsme začínali, tak jsem po hodinovém vystoupení byla tři dny mimo a týden jsem se z toho dostávala. Postupem času si zvyknete na tíhu bubnu, svaly se zpěvní, kondička naskáče.
U své nejnovější písničky uvádíte, že to je právě zaznamenání života workoholika, co jste do toho textu dostala?
Tahle skladba konkrétně zaznamenává proces přetvoření. Moment, kdy člověk narazí a neví kudy kam, neví, co se sebou. Hrdina mé písničky Workaholic si vybere práci jako drogu. Ve slokách je i emocionální vylití ohledně nešťastné lásky a slepého zamilování.
To je proces vašeho skládání? Emoce, která vás zajímá, kterou prožíváte a pak ji vtělíte do textů a hudby?
Proces skládání je takový, že přijdu s nápadem, napíšu, co ze sebe potřebuji dostat. Hrubý text je lehce básnický a postupem času se posouvá. Dostanu inspiraci, přijde melodie a já ji přičlením k textu. Texty mám v angličtině, vracím se, nahrazuji slova a podobně. Někdy je to proces na hodinu, jindy může trvat hodiny.
Co vás na tom nejvíc baví?
Že mi něco vznikne v hlavě a já to potom dokážu svým úsilím, časem, energií a penězi dostat do podoby, která existuje už navždycky.
