Číslo do ruky, obout návleky, vyplnit dotazník. „Nějaká změna? Změny lékaře, byla jste v zahraničí, nebo očkovaná?“ ptá se mě sestra u příjmového okýnka a dává razítko do legitimace. Podávám jí vyplněný dotazník o zdravotním stavu. Na oplátku dostávám číslo a sedám do čekárny. Vítejte na transfuzce, místě, kde by se jeden rozdal.
Dnes tu moc lidí nevidím, i já původně měla přijít s prvodárcem. „Často to tak je, lidé chtějí darovat, ale třeba na poslední chvíli z různých důvodů nemůžou,“ vysvětluje Lucie Dubanská, náborářka z transfuzky, která mě odběrem provází. „Lidé jsou objednaní, ale pak onemocní, dostanou antibiotika, prvodárci často přichází na lačno, protože jsou zvyklí od svých lékařů, na darování krve by ale měli naopak přijít najezení,“ dodává.
Jsem na řadě, vcházím do prvních dveří a tam už na mě čeká sestra u tzv. malého odběru. Ten je kontrolní a odebírá se z opačné ruky oproti té, ze které budu krvácet za chvíli pro někoho, kdo mou krev bude potřebovat. Kontrolní odběr může pomoct odhalit i vážná onemocnění.
„Nejméně dárců chodí o prázdninách, v tu dobu máme ale zároveň nejvíc úrazů,“ říká primářka Transfuzního oddělení olomoucké fakultky Dana Galuszková, se kterou se tu dnes také setkávám a připomíná, že dárci také po dovolené v zahraničí musí dodržet stanovené lhůty odkladu pro darování. „Zároveň je vyšší spotřeba krve, protože řešíme úrazy na motorkách, úrazy dětí,“ vypočítává primářka.
Dárci chybí i teď na začátku roku, jak primářka popisuje. „Nejštědřejší je prosinec, každý chce ještě do konce roku udělat dobrý skutek,“ říká primářka. „Kdybychom měli pět prosinců do roka, bylo by to skvělé,“ doplňuje Dubanská.
Já se mezitím přesouvám do ordinace k lékařce, která už má výsledky z mého odběru. Měří tlak, procházíme spolu stav červených krvinek. Souvislosti mi pak vysvětluje primářka Galuszková: „Muži mají lepší krevní obraz než ženy a pro dárcovství jsou lepší dárci u horní hranice normy. Ženy jsou na dolní hranici, nyní 80% dárců tvoří muži. Číslo se ale postupně mění, prvodárci přicházejí později a žen mezi nimi přibývá. Nejsou to ale mladé ženy, ty mívají problém s nízkou váhou, více žen chodí ve chvíli, kdy už mají rodinu, nebo jsou ve středním věku.“
Z ordinace mířím k umyvadlu, kde si má dárce umýt a vydezinfikovat odběrovou ruku. Pak už sedám do další čekárny, kde mi čekání krátí právě místní náborářka nových dárců Lucie Dubanská: „Ve fakultce máme plánované dárcovství, každé ráno se díváme na stavy krve a expedice ví, kolik krve se vydává na kterém oddělení a pro které pacienty se kterou krevní skupinou, a pak cíleně zveme dárce s konkrétní krevní skupinou.“
Nové dárce je podle náborářky lepší přivést v týmu zkušených. „Přijde tým, vezmou s sebou prvodárce, ti mezi ně lépe zapadnou. Také pokud máme krizi, naše děvčata volají záchranným složkám, jestli nechtějí příjít, vždy nám vyjdou vstříc,“ vysvětluje Dubanská a přidává rady, co na stálé i prvodárce funguje: „Stálí dárci nevyhledávají hromadné odběry, ty jsou dobré pro prvodárce. Pokud ale zveřejníme konkrétní příběh člověka, který krev potřebuje, právě stálí dárci se objednají.“
Člověk průměrně potřebuje transfuzi i pětkrát za život
Právě na prvodárce cílí i nejbližší akce, kterou transfuzka chystá. Tou je úterní valentýnský odběr. „Nyní už třetí rok jdeme pod tisíc prvodárců za rok. Když to srovnáme s tím, kolik dárců každý rok končí, ať už ze zdravotních nebo věkových důvodů, víme, že naše dárcovská základna klesá,“ zmiňuje primářka olomoucké transfuzky. V České republice podle slov primářky Galuszkové chybí na 70 tisíc dárců.
„Snažíme se o dvě cesty – dávat našim dárcům vědět, že si jich vážíme a dávat informace dál, že je tady možnost pomáhat nezištně dál. Ze statistik je jasné, že každý ve svém životě bude potřebovat krev nebo výrobky z krve čtyřikrát až pětkrát,“ popisuje Dana Galuszková s tím, že díky osvětovým akcím pak kolikrát přijede darovat celý kolektiv.
Já už mířím na samotný odběr. Lehátko i sestra jsou připravené, a tak se nechávám napíchnout. Ptám se, jak dlouho trval nejkratší odběr: „Tak okolo čtyř minut, to se podaří dobře napitému dárci, většinou jde o chlapa, který má dva metry, má dobře silné žíly,“ vysvětluje sestra. Tenhle rekord se mi dneska překonat nepodaří, stíhám to do 7 minut. „Obecně citlivější na jehly jsou muži, dá se na to ale zvyknout. Myslím, že jde o blok u dárce, pokud přijde kolektiv, je to pro dárce snazší. Dobré je odvést pozornost dárce od vpichu,“ dokresluje mně pak obrázek o dárcích primářka Galuszková.
Za loňský rok eviduje Transfuzní oddělení FNOL 5 170 mužských dárců, žen je 2 683. U žen odebrali na trasfuzním oddělení krev 3 985krát, u mužů to bylo 7 909krát. Ve FN Olomouc je možné darovat také plazmu, s tou přišli dárci 12 530krát.
Teď už mě čeká poslední část na transfuzním oddělení. Odměnou po odběru jsou každému dárci párky s chlebem a hořčicí: „Je to i kvůli tomu, aby se dárce ještě chvíli zdržel. Někde dávají za odběr stravenky, takhle si ještě můžeme pohlídat, že se dárci po odběru neudělalo špatně,“ říká mi ještě sestra při odchodu z lehátka. Po jídle dostávám s sebou čokoládu, sundávám návleky a v okýnku si vyzvedávám potvrzení o daru a vitaminy od mé pojišťovny.
„Doporučujeme dárcům, aby si den s odběrem užili, ať se nenamáhají v posilovně, nebo nezvedali na odběrové ruce nic těžkého. Přece jen zachránili dnes tři lidské životy. Krev vezmeme na výrobu, oddělíme složky krve, červené krvinky padnou dolů, plazma vyplave nahoru a ještě oddělujeme krevní destičky. Takže zachrání fakt tři pacienty, zaslouží si tedy odpočinout. Kdybyste dala umělé dýchání u nehody, jste z toho taky vyřízená,“ loučí se se mnou ve dveřích náborářka nových dárců Lucie Dubanská.
